Veru a její pocity před a po operaci

Den před operací jsem vám termín prozradila, takže víte, že ve středu 23.8.2017 jsem ji podstoupila. Jelikož jsem si obavy, rizika a podobné negativní myšlení nepřipouštěla spala jsem opět celou noc jako miminko. Ráno jsem již nervózní byla, například když mě muž prosil ať na operaci nechodím, že si to můžu ještě rozmyslet. Řekl mi, že mě miluje takovou jaká jsem... Věděl, že já si to již nerozmyslím, šla jsem si přeci za svým snem. Tak se aspoň rozloučil s mými malými prsy :-) Jak jsem psala na Instagramu ZDE, jestli mě mrzí na celé operaci jedna jediná věc, tak to, že se o mě báli mí nejbližší :-( Je to za námi a věřím, že budu rodině již dělat zase jen radost. Zpět k dojmům těsně před operací. Na  sál jsem měla jít v devět ráno, nakonec jsem šla až v deset, ale jelikož je potřeba před operací vyplnit a podepsat hromadu dokumentů, každý si vás fotí před operací (sestry do databáze, doktorka do své databáze), pak vám doktokra přijde udělat náčrt nových prsou na kůži, tak mi čas hodně rychle utíkal. Nejvíc času jsem strávila soukáním se do kompresních punčoch velikosti S, rozhodně se nenasazují jako silonkové punčochy, teď se tomu směji a jsem ráda, že jsem na ně vyzrála. Jako bonus je slušivá košilka :-) Na sále šlo již všechno strašně rychle, pamatuji si jen, že to byla chladná místnost, napíchnutí kanyly do levé ruky, veselou čepičku se slony milé paní anestezioložky a pak už vůůůbec nic... Probrala jsem se na pokoji, přišlo mi, že jsem spala dvě minuty, byla jsem zmatená a nechápala jsem co se děje. Sáhla jsem si na prsa, nadzvedla peřinu a viděla jsem napěchovaný dekolt :-) a spala jsem klidně dál dalších x hodin. Matně si vybavuji, že u mě byly pořád sestry a kontrolovaly mě, zdali jsem něco blábolila po tom se raději nepídím. Přežila jsem svou první celkovou narkózu a hodnotím ti jako hodně kvalitní spánek. No a co následovalo dále? První vstanutí z mega vysoké postele, procházka na toaletu, prodýchávání, držení si hrudníku, zpětné zalehnutí do postele a zase spánek. V nějakém mezičase jsem rozeslala sms, že je to již za mnou a když se zpětně dívám co jsem napsala, tak se směju :-) Těšila jsem se moc na návštěvu mého muže, byl jediný kdo za mnou byl pochopitelně a byla jsem šťastná, na tajňačku mi přivezl tyčinku Margot, umírala jsem hlady, pomalinku jsem ji celou snědla a cítila jsem se dobře. Sestry dělaly, že to raději nevidí... Když mám hlad, jsem protivná a to jsem nechtěla. Dočkala jsem se večeře - piškoty s jogurtem, doslova jsem vše zhltla. Ono být bez jídla skoro 24 hodin je fakt mazec pro mega jedlíka jako jsem já. Jelikož jsem chtěla být za hrdinku, vydala jsem se na toaletu úúúplně sama samotinká. Když už jsem měla fakt tmu před očima, tak jsem hodně rychle přivolala sestru, ta mě musela proplesknout před omdlením. Jsem ráda, že jsem neodpadla a neublížila jsem si. To bylo moje jediné zaváhání na klinice. Následovala první noc a já jsem ji opět celou prospala :-)

IMG_0965.jpg
IMG_1066.jpg
IMG_0967.jpg
IMG_0996.jpg
IMG_0986.jpg

Druhý den ráno jsem vstala pár minut před příchodem sestry. Došla jsem si sama na záchod, udělala ranní hygienu. Pak jsem vyčkávala příchod vizity. V pokoji se točil pořád někdo a ptal se mě, zdali jsem v pořádku. Bylo to milé. Na pokoj mi dali klientku, kterou čekala také operace prsou, měla jsem štěstí na spolubydlící, sedly jsme si ihned. Povídaly jsme si, seznámily jsme se, já jsem se ji snažila podpořit a naznačit ji, že se nemá čeho bát... S Hankou jsme měly tolik společného, stejný věk, obě jsme do operace šly kvůli sobě, ne kvůli partnerům. Hani, děkuji, že mi díky tobě a povídání rychleji uteklo dopoledne :-) Dočkala jsem se vizity, sestra s doktorkou mi sundaly obvazy a ukázaly mi mé n o v é  k r á s n é  p r s a. Já jsem očekáváním ani nedýchala!!! Přišly mi nádherné. Přišlo na další převaz a nasazení podprsenky. Dostala jsem instrukce a pokyny jak mám dále postupovat v domácím léčení.... Čekala jsem na příjezd muže, který mi pomohl obléknout se, zabalit se a vyrazili jsme domů. Cesta domů byla nepříjemná, Praha je plná kostek, výmolů, tramvajových kolejí a já cítila prsa a asi i bolení až v krku :-( Chtělo se mi plakat a zvracet. Cesta trvala 15 minut a mě přišla nekonečná... Doma jsem si šla ihned lehnout, my oba s Lukem.

IMG_1032.jpg
IMG_1046.jpg
IMG_1099_Facetune_26.08.2017-11:34:42.jpg
IMG_1083.jpg

V nemocnici jsem tedy strávila jednu noc a byla jsem propuštěna do domácího léčení. A na co jsem se těšila úplně nejvíc? Na to až se v pátek večer vrátí malý Lukášek z prázdnin domů. Doma nebyl tři týdny a již to bylo dlouhé pro nás všechny. Setkání a vítání bylo krásné. Lukášek moc dobře věděl, že jsem byla na operaci a byl na mě strašně milý a něžný. Jen se na mě usmíval, hladil mě, říkal mi básničky, šmíroval mi prsa. Vnímal i to, že jsem bolavá, pomalá a opatrná při každém pohybu. Myslím si, že psychika je k uzdravení důležitá a proto jsem ráda, že máme broučka již doma!!! Je to velký a samostatný chlapeček a spolu mé uzdravení zvládneme na 1*. Věřím v to. Holky a jak to zvládám? Myslím si, že moc dobře. Beru pravidelně všechny léky, omezuji léky na tlumení bolesti a snažím se pátý den od operace již zapojovat do chodu domácnosti, takže umývám nádobí, peru, už jsem i luxovala a takové ty drobné práce jako setřít stůl, apod. Zatím jsem o své operaci ani na minutu nezapochybovala, nelituji, naopak jsem š ť a s t n á. Kdyby vás cokoliv zajímalo, ptejte se a já ráda odpovím. Děkuji moc za obrovskou podporu a pozitivní energii. Mějte se krásně, dnes se loučí Veru s bujným dekoltem

PS: Dnes jsem klukům prsa ukázala a malý Lukášek řekl, že jsou krásné a že mu připomínají východ slunce :-)

PSS: Ten pocit, když se můžete po několika dnech celá osprchovat je k nezaplacení

PSSS: Ve čtvrtek jdu na kontrolu na kliniku, tak držte pěsti, ať je vše v pořádku :-)