Jak andílci na svět přišli

Jak andílci na svět přišli

aneb naše dva týdny v nemocnici

Jak to všechno začalo? V úterý (9.7.2019) ve dvě ráno mi doma praskla plodová voda. Tentokrát jsem to poznala ihned. U Lukáška jsem to nepoznala vůbec, teď to bylo jako z “hollywoodského” filmu. V klídku jsem probudila muže, zabalila si nejnutnější věci do porodnice včetně všech dokladů - ty jsem si vygooglila, vzbudili jsme malého Lukáška a jeli jsme na příjem do Motolské nemocnice. Ve dveřích mě muž předal sestřičce, rozloučili jsme se a mě si tam pochopitelně ihned nechali. Upřímně, pro malého Lukáška tohle bylo velké dobrodružství, ale vše jsme ve třech krásně zvládli. Žádná panika.

Poslední foto nás třech s bříškem.

Poslední foto nás třech s bříškem.

S bříškem jsem v nemocnici strávila tři dny. Dostávala jsem antibiotika a kortikoidy, které měly pomoci dětem s “dozráváním” plic. Věděli jste, že se plodová voda neustále tvoří?!? Já to slyšela poprvé! Ovšem důležité je být pod dohledem lékařů a dostávat ATB, aby se uvnitř něco “nepokazilo”. Ve čtvrtek dopoledne jsem měla konzultaci s lékařem, mluvili jsme o variantách císařského řezu, se vším mě seznámil. Domluvili jsme se na spinální anestézii (u celkové anestézie jste uspána a průběh operace nevnímáte. Při spinální anestézii je Vám injekcí v oblasti bederní páteře znecitlivěna pouze dolní polovina těla, necítíte bolest, ale jste celou operaci při vědomí), plánovanou na následující páteční ráno. No co vám budu vyprávět, chtěla jsem být hrdinka, být u toho, když přijdou miminka na svět. Vše jsem konzultovala s mužem, říkala jsem mu, že je škoda, že se nenarodí 11.7. ale 12.7., přeci jen 11tku má v datu i Lukášek, že by to bylo tak hezky symbolické… No a jak to dopadlo?

Ve čtvrtek večer se začalo něco dít, něco, co jsem již zažila. Bolel mě podbřišek = měla jsem regulérní kontrakce. Ale je o mě známo, že bolest vnímám nějak lépe než ostatní ženy, nekroutila jsem se, neřvala jsem, ani jsem nehty nedrápala omítku. Jen jsem se ozvala sestřičce, ta mě ujistila, že se nic neděje, že jsem jen nervózní z ranního zákroku :-) O hodinu později jsem sestřičku poprosila o kontrolu tam dole a ejhle byla jsem otevřena na sedm prstů a pak to všechno začalo. Jeden velký kolotoč, ta rychlost byla neuvěřitelná. Zavolat muži, že jdeme na TO!!! Sestra na mě navlékla kompresní punčochy, již okolo mě pobíhala v zeleném operačním mundůru, sbalit si věci a jít na sál…

Musela jsem odevzdat dioptrické brýle, mám čtyři dioptrie a bez nich nic nevidím. Bála jsem se, že neuvidím svého muže, který měl být přítomen za sklem operačního sálu. Sestry mi řekly, že tam je, slyšela jsem ho a byla jsem hned klidnější. Jelikož jsem začala rodit přirozeně a děti nebyly hlavičkami dolů, musela jsem rodit akutním císařským řezem v celkové anestézii. Na strach nebyl čas, všichni chtěli mít miminka co nejdříve venku. Rozloučila jsem se s Lukem a nechala se uspat, na sále panovala dobrá nálada, všichni byli pozitivní a strašně hodní…

Co si z večera pamatuji?!? Vybavuji si jen, že mě probrali, Luk mi pod nos strkal mobil s fotkami dětí a řekl mi, že jsme všichni v pořádku. Spala jsem dále… Schrupla jsem si na JIPce, jen si vybavuji, že mi tam bylo chladno, byla u mě doktorka co mě operovala a dětská lékařka mi byla sdělit stav miminek. Děti se narodily 11.7.2019 před desátou hodinou večer. Dočkala jsem se té 11tky v datu :-)

V pátek dopoledne mě z JIPu převezli na rizikové oddělení. Od miminek jsem byla dělená chodbou, která je pro zdravého člověka blízko, pro mě byla strašně dlouhá. Poprvé mě za miminkama vezl Luk na vozíčku, nebyla jsem dvanáct hodin po zákroku schopná chodit… První setkání s dětmi bylo nádherné, dojemné, plakala jsem já, plakal Luk. Lásky byly na přístrojích, ale neděste se, nic jim nebylo, byl to standartní postup předčasně narozených dětí. Ta místnost, kde byly jen přístroje, vše pípalo, hřálo, horko a vydychaný vzduch, to mi nedělalo nejlíp. Mohli jsme si s mužem děti pomazlit, pohladit, vyfotit si je. Tohle nikdy nezapomeneme.

IMG_5690.JPG
IMG_5689.JPG

Rodila jsem ve 34+1tt.

Tomášek se narodil první s váhou 2190g, Adélka druhá s váhou 2090g.

IMG_5695.JPG
IMG_5692.JPG

Druhý den převezli Tomáška z dětské JIPky o dveře dále na specializovanou péči, byl jen v inkubátoru, bez hadiček, Adélka ho následovala o den později :-) Oba dva byli strašně moc šikovní a dělali nám velkou radost. S Lukem jsme chodili třikrát denně pomáhat s krmením a přebalováním, bylo to srandovní. My zkušení rodiče, klepaly se nám ruce nervozitou :-) Byli jsme pod drobnohledem zkušených sester, naslouchali jsme jejich radám… Ono chovat čtyřkilove dítě což byl Lukášek je rozdíl oproti dvoukilovým miminkům…

IMG_5693.JPG
IMG_5694.JPG
Tady jsme je dali poprvé k sobě :-) První společná fotka dvojčat :-)

Tady jsme je dali poprvé k sobě :-) První společná fotka dvojčat :-)

Na oddělení specializované péče jsem po pár dnech nastoupila za dětmi i já, důležité bylo abych byla při nástupu schopná se o děti starat úplně sama. Zde šlo hlavně o děti, mě již po císaři nikdo nelitoval a nenabízel mi léky na bolest. Trvalo mi to šest dnů, říct si, jsem ready. S dětmi jsem měla samostatný pokoj, krásný pokoj, úplně nový. Tady jsem již mohla příjimat návštěvy a byla jsem za každou návštěvu ráda. Adélka a Tomík pořád spinkali… Tatínek Luk s námi trávil hodiny, pomáhal mi s koupáním, krmením. Vozil mi večeře, koukali jsme spolu na televizi, hezké to bylo. Ale mě bylo šílené smutno po Lukáškovi, který byl na prázdninách na Moravě. Brečela jsem pořád při pohledu na fotky z prázdnin…

IMG_5697.JPG
IMG_5698.JPG
IMG_5700.JPG
IMG_5701.JPG
IMG_5705.JPG

Měla jsem pocit, že to s dvojčátky krásně zvládám a chtěla jsem domů. Každý den jsem dělala oči na dětského doktora, snažila jsem si šplhnout a vždy jsem měla děti připravené na ranní vizitu. Až došlo na den D a doktor řekl, že můžeme domů. Byla jsem šťastná, tentokrát žádné obavy, jako tomu bylo před šesti lety s Lukáškem. Nepochybovala jsem, že to zvládneme. Chtěla jsem domů a fungovat v pěti…

IMG_5706.JPG
Stejnou fotečku máme s Lukáškem :-)

Stejnou fotečku máme s Lukáškem :-)

IMG_5703.JPG

Na závěr bych chtěla vychválit péči personálu v Motolské nemocnici. Cítila jsem se na každém oddělení dobře, všude na mě byly sestry milé a já si toho moc vážím. Prošla jsem si “hekárnou”, jipkou, rizikovým oddělením a největší poděkování/obdiv patří sestrám na dětském oddělení JIPu a specializované péči. Sestry zde by měly mít křídla. Tolik něhy co všem dětem věnovaly, to se nedá popsat… Odcházela jsem s pokorou a vděčností, my oba s mužem. Děkujeme a nikdy nezapomeneme, díky vám byly naše “těžké” začátky lehčí…

Veru a její BABY SHOWER párty

Veru a její BABY SHOWER párty