Cestujeme autem a tuze rádi

Dnešní článek bude o našem cestování - tedy o mě mém malém parťákovi Lukynkovi. Já své vlastní auto nemám, dle svého muže ho vůbec nepotřebuji, já si to nemyslím. Když nám taťka Luk půjčí své auto, tak s Lukynkem jezdíme jako šílení a to nejen po Praze. Já se řídit nebojím a poperu se i s větší vzdáleností. A jezdím i tam kde to neznám! Často slýchám věty "A ty už jsi tam někdy byla?" Ne nebyla, mám navigaci a cesty v Ostravě jsou stejné, jako cesty v Praze. Jezdím do centra - ano i v Praze, ne nemám trauma z garáží v obchodních centrech. Vždy si své místo najdu a nevadí mi, že to není před vchodem do obchodního domu. Tak co holky, vídíte se některá v textu výše?  Možná si říkáte a co jako? Taky umím řídit, ale ne každá ženská to umí. Já bych chtěla řidičky/neřidičky motivovat. Holky nebojte se toho, já se díky autu cítím tak nějak samostatnější, soběstačná, nezávislá na svém muži.

O mé zálibě focení selfie víte již z předešlých článků, v autě tomu není jinak. Skoro vždy se s Lukynkem zdokumentuji - hold je mi cestování vzácné. Často řešíme, kde by měla být umístěna autosedačka, nalevo? Napravo? Děvčata, kde máte autosedačku vy? Za řidičem nebo na opačné straně? Já obíhání okolo auta nesnáším, vždy ho chci mít za sebou, i na něj lépe dosáhnu. Děkuji za vyjádření.

V autě nezažívám žádné stresy, Lukynek mi téměř vždy chrupká, nebo mi fandí, sleduje auta a poznává značky aut. Když se blížíme cestou k domovu rád hlásí "JSME DOMA". Když cestujeme dlouhé vzdálenosti na Moravy (pořád mluvím o nás dvou), tak mám na místě spolujezdce tuny hraček, tuny jídla a pití a jen podávám dozadu. Během cestování si zpíváme, tleskáme, ukazujeme části těla a posíláme si vzdušné polibky. Miluji tyhle chvíle...

V létě nám táta Luk vyrazil na měsíc do USA a my s Lukynkem podnikli naše první TOUR DE MORAVA. Dovedete si představit kázání od všech - ať jedeme opatrně, ať informuji o průběhu cesty, hlavně ať nemobiluji, nedivočím atd. Myslím, že vždy všichni o pár let zestárnou, dokud nemají na displeji mobilu napsáno, že jsme v cíli. Nechci si fandit, ale myslím si, že jsem "dobrá řidička", to že občas něco málo škrábnu? No a kdo ne? Stává se to i chlapům a já se za to nestydím (a to ani přesto, že vím, že mám všude čidla, pípáky a tak).

Ovšem, měla bych se přiznat, že neumím řadit :-D asi to umím (v autoškole jsem to uměla), ale Luk mě jednou nazval, že jsem jak mixér, když se snažím přeřazovat :-D a to potvrzuji, od té doby co máme auto s automatem jsem neřadila - cca 5 let? A to je také klíč našeho rodinného problému, možná bych už měla nějaké své holčičí auto (tzv. nákupní tašku), ale nehodlám ustoupit od automatu a tomu odpovídají i ceny aut. Představa, že zpívám, tleskám, krmím dítě a řadím je moje noční můra!!!! Neeeee

Luk se mě často ptá ať mu řeknu, která domácnost má dvě auta? Já to ignoruji, ale vás se holky ptám, kolik vozů má vaše domácnost? Mě dost ubíjí doprošování a škemrání o zapůjčení vozu :-( Cestujeme MHD (městská hromadná doprava) ve vichřici, chumelenici, dešti, vedrech, v dobách chřipkových epidemií, stává se že se ani na dané místo nedostaneme  a mě to občas ubíjí... 

Těším se na vaše názory a vaše rady. Mějte krásné jarní dny.