Lukáškův usínáček

Při psaní dnešního článku mi plesalo srdíčko, už při dohledávání fotek z rodinného archivu jsem se rozplývala a přihlouple usmívala. Mám slušný počet fotek, kde Lukynek chrupká. Miluju fotky spinkajících dětiček, vypadají tak nevinně, sladce, jako andílci. Hlavním hrdinou dnes není jen Lukynek, ale jeho USÍNÁČEK, jeho láska, jeho kamarád - jeho všechno. Říkáme mu Méďa a když se u nás řekne spojení Méďa a dudu, je jasné, že se jde spinkat. Méďa s námi cestuje po světě, k prarodičů, kamkoliv, nikdy jsme nevyrazili bez něj. Méďu jsme nikdy nebrali do kočárku - hrozila by ztráta a to jsme nechtěli. Méďu jsem před pár týdny poprvé vyprala, trnula jsem hrůzou, zdali pračku přežije (na ruční praní  jsem byla líná), naštěstí to přežil a je zase krásně bílý a voňavý.

Lukynek si kamaráda vždy drží před usnutím v ručičkách a tak zvláštně ho "žmoulá", dokud neusne.

Fotečky jsou převážně z dopoledního chrupkání, proto je u nás v posteli, v noci ho nefotím, to spinká u sebe v pokojíčku. Když už je dnešní čtení o spinkání, tak musím říct, že patříme mezi ty šťastné rodiče, kteří od vždycky spí celou noc, neuspáváme na rukách, nepoužíváme jiné pomůcky, položíme, pohladíme a chrní se. Lukášek spává cca do 8 hodin - což nám také maximálně vyhovuje.

Nejroztomilejší pohled, dorůžova vyspaný přišel po čtyřech za mnou do kuchyně - i s méďou.

Méďu Lukášek dostal, když se narodil od slovenské tety Danky, myslím si, že teta ani netuší jak moc se nám dárek zalíbil a že ho milujeme. Dani, musím ti poděkovat aspoň touhle cestou! Krásný a originální dárek, Méďu si hýčkáme.

Poslední dny mě Lukynek do ložnice nevolá (intezivní mamíííí), ale sám si otevírá dveře a běží za mnou, u toho volá ahóóój, opět a jedině s méďou v podpaží.

Možná to bude troufalá otázka na závěr, ale neusmáli jste se aspoň malinko při pohledu na spícího Lukynka? A jak to mají vaše děti? Mají také svého usínáčka/kamaráda?